Kronika

Beseda o holocaustu s paní Martou Kottovou

3.3.2015

Ve středu 18. února 2015 proběhla na našem gymnáziu zajímavá beseda s paní Martou Kottovou, jednou z posledních přeživších holocaustu, předsedkyní Historické skupiny Osvětim a nositelkou medaile Za zásluhy o stát v oblasti výchovy a školství (2008). Paní Kottová (rozená Lašová) oslavila o pár dní později již 86. narozeniny (nar. 22. 2. 1929). I v tomto věku se stále aktivně účastní mnoha vzpomínkových i kulturních akcí a také besed pro mládež, čímž se snaží předat svou osobní zkušenost, a my jsme byli velmi potěšeni, že byla pozvána i k nám.

Jako dítě žila s rodinou v Praze a podle své maminky, jak nám vyprávěla, byla Češkou náboženství židovského. To se změnilo s příchodem Adolfa Hitlera a zavedením Protektorátu, kdy jako židovské dítě začala být perzekuována a označena jako Židovka (např. nesměla chodit do školy, takže si vzdělání váží a hned po příchodu do naší třídy nás upozornila na špatně smazanou tabuli). Její starší bratr Viktor byl poslán už s prvními transporty do Terezína a ona o něco později společně s rodiči nejprve do Terezína a pak roku 1944 do vyhlazovacího tábora Auschwitz-Birkenau. Tehdy jí bylo patnáct let. Rodiče byli posláni do plynových komor, ona prošla selekcí Josefa Mengeleho, sadistického lékaře v Osvětimi, a byla poslána na těžkou práci se lnem. Holocaust přežil i bratr Viktor, se kterým se po válce šťastně shledala a který byl, podle příběhů, které paní Kottová vyprávěla, skutečným hrdinou. Vlastně stejně jako všichni, kteří prošli peklem koncentračního tábora a zachovali si lidskost, protože hrdinou není jen člověk se zbraní.

Paní Kottová si vzpomněla na spoustu příběhů z té těžké doby a zavzpomínala na své kamarády, osobnosti, které potkala převážně v Terezíně, kterému říkala „lázně“. Když se totiž Terezín srovnal s dalšími tábory (např. Osvětimí), téměř si nemohli stěžovat, protože podmínky byly nesrovnatelné. Ukazovala nám množství materiálů - obrázky z Terezína od své přítelkyně (Helgy Hoškové Weissové, kniha Maluj, co vidíš!); bankovky z Terezína, které vlastně neměly hodnotu a byly jen atrapou pro komisi Mezinárodního červeného kříže; židovskou hvězdu, kterou museli mít na oblečení; zarecitovala nám z Brundibára, což byla dětská opera, kterou nacvičili děti v Terezíně; přinesla i medaili upomínající na 3800 českých Židů zavražděných 8. března 1944 v plynových komorách Osvětimi…

Vyprávění paní Kottové jsme všichni naslouchali se zatajeným dechem a atmosféra byla chvílemi až mrazivá, ptali jsme se a představovali si hrůzy koncentračních táborů, to čím musela paní Kottová, ale i mnoho dalších stovek, tisíců lidí – mužů, žen i malých dětí projít, aniž by udělali cokoli zlého, jen prostě byli označeni… A nejčastější otázka - Jak to vůbec mohli zvládnout?

Celé náročné povídání ale tato milá paní dokázala i odlehčit – nebylo vše jen černé, ale zažila i přátelství, veselé chvíle, lidé si pomáhali (vyprávěla, jak se dělili o chléb či v těžkých chvílích zpívali) a hrdinně se stavěli na odpor zločinům. Celé její poselství pak spočívalo v tom, že se lidé mají k sobě chovat slušně a že bychom si měli stále připomínat hrůzy holocaustu a uvědomovat si, jaké máme štěstí, že žijeme v dnešní době a v jakém „luxusu“.

Beseda byla velmi zajímavým a nevšedním zážitkem. Za její zprostředkování děkujeme rodičům Adély Izákové (kvinta), kteří pozvali pana Radka Hejreta, moderátora besedy a lektora české pobočky ICEJ (Mezinárodního křesťanského velvyslanectví Jeruzalém). Největší poděkování však patří paní Martě Kottové za její povídání a ochotu podělit se o svůj příběh. Přejeme jí hodně zdraví.

Michaela Sventeková (oktáva), Mgr. Šárka Musilová

Fotogalerie
Fotogalerie
Fotogalerie
Fotogalerie
Fotogalerie
Fotogalerie

související články: holocaust beseda